Flash fikce
Když tam visel, přibitý na kříži za ty samé lidi, kteří jím opovrhovali, slova nedokázala zachytit tu nesnesitelnou bolest, která procházela každým centimetrem jeho těla.
Jeho puls zeslábl, každý tlukot srdce jako bodnutí dýky vyslal do mozku vlny agónie. Z jeho ran vytékala krev a tekutiny, vysály jeho životní sílu a způsobily hypovolémii. Jeho napůl odkryté tkáně a svaly se svíjely a křeče, pohlcené plameny bolesti, zatímco jeho receptory bolesti křičely na protest.
Váha jeho těla se tlačila na jeho hruď, dusila mu plíce a ochuzovala ho o drahocenný kyslík. Věděl, že jeho dýchací systém brzy selže a jeho orgány přestanou fungovat, což povede k zástavě srdce.
Jeho hrdlo bylo vyprahlé, jako by ho probodlo tisíc jehel, a jazyk se mu nekontrolovatelně křečí. I když mu ústa zalila krev, žízeň zůstala neuhasená.
Navzdory křiku jeho těla po útěchu mu každý pohyb prorážel ruce a nohy bolestí. Jeho mozek byl bombardován miliardami signálů z jeho receptorů bolesti, takže byl prakticky smažený.
Ale uprostřed mučení přišla ta nejhorší bolest z vědomí, že otec odvrátil pohled. Z posledních sil vykřikl a zeptal se, proč byl opuštěn, i když už znal odpověď. I když čekal, že to bude tak nesnesitelné, prostě to neunesl.
Prázdnota v tu chvíli byla dusivá, bylo to, jako by se utápěl v žalu. To byla váha toho, kdo měl nést trest za hřích pro svět.
Přesto se utěšoval vědomím, že to všechno stálo za to. Třetího dne ho otec přivede z hrobu a lidstvo bude konečně smířeno s Bohem.
Ano, všechno to stálo za to. A s touto myšlenkou na mysli věděl, že je čas. Selhalo mu srdce, zkolabovaly mu plíce a jeho mozek nemohl přijímat žádné další signály, když jsem ducha vzdal. Ale i ve smrti věděl, že zvítězil. Mise byla splněna. Nyní bude mít lidstvo naději na vykoupení.
